Politika rozšiřování EU (enlargement) – tento pojem označuje navýšení členů unie, ale také prohloubení či rozšíření celého integračního procesu. Příklad můžeme vidět ve velkém východním rozšíření, které pro EU znamenalo největší rozšíření členských států. Tento rozšiřující krok znamenal navýšení počtu států o deset, ale také změnil a vesměs posunul integraci celé EU.
S politikou rozšiřování se do budoucna počítalo ve Smlouvě o Evropské unii z Maastrichtu, která vešla v platnost 1. listopadu 1993. Obzvláště důležitými články pro tuto politiku jsou č. 2 a č. 49. Článek 2 stanovuje hodnoty EU, jako jsou důstojnost, svoboda, demokracie, právní stát a dodržování lidských práv. Článek 49 pak rámcově a zjednodušeně popisuje, kdo má právo a jak může do EU přistoupit.
Článek 49 týkající se politiky rozšiřování/enlargementu
„Každý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v článku 2 a zavazuje se k jejich podpoře, může požádat o členství v Unii. O této žádosti je informován Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty. Žadatelský stát podává svou žádost Radě, která rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Komisí a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, který se usnáší většinou hlasů všech svých členů. Kritéria pro přistoupení, na nichž se dohodne Evropská rada, budou zohledněna. Podmínky přijetí a s ním spojené nezbytné následné úpravy smluv, na nichž je Evropská unie založena, jsou předmětem dohody mezi členskými státy a žadatelským státem. Tato dohoda vyžaduje ratifikaci všemi smluvními státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“
Kodaňská kritéria zásadně ovlivnila politiku rozšiřování EU
Na setkání Evropské rady v Madridu roku1995 byla potvrzena tzv. Kodaňská kritéria, jenž definují podmínky pro kandidátské země ve třech oblastech (politická, ekonomická a schopnost přijmout závazky členství). Z Kodaňských kritérií vyplývají závazky pro kandidátské země například v podobě nastavení úřadů na vlnu EU a schopnosti splynout s EU v mnoha oblastech. Důležité je, aby přičlenění k EU mělo podporu v členských státech a hlavně v kandidátském státě – tato podpora se běžně řeší referendem o vstupu do EU.
Kodaňská kritéria byla reakcí na zvýšený zájem zemí o evropský integrační proces po pádu železné opony. Také představitelé členských států byli nakloněni rozšiřování EU po splnění ekonomických a politických podmínek. Mezi základní ekonomické podmínky nastavené Evropskou radou se řadí plně fungující tržní hospodářství a konkurenceschopnost trhu dané země. Mezi politické podmínky pak patří právní stát, dodržování lidských práv, ochrana menšin a garance demokracie. Poslední podmínkou kladenou na kandidátské země je schopnost přijmout řád Evropské unie, což obnáší vůli přijmout měnovou, ekonomickou a politickou unii. Pro politiku rozšiřování byla zásadní také Lisabonská smlouva, která oblast trestního práva a základních práv Evropské unie udělala závaznou pro všechny státy.
Kodaňská kritéria jsou důležitým rámcem pro politiku rozšiřování již přes dvacet let. Kodaňská kritéria byla vytvořena na míru východní Evropě a jejím podmínkám. Všechny země, jenž chtěli vstoupit do EU od poloviny 90. let se museli snažit naplnit tyto kritéria a reflektovat je ve svém směřování. V dnešní době je většina zemí, pro něž byla kritéria tvořena součástí EU, ale stále mohou být rámcem například pro země Balkánu.
Smlouva z Nice byla podepsána v roce 2001 a byla přípravou na plánované velké rozšíření EU. Tato smlouva upravovala strukturu a institucionální podobu EU. Měnily se především počty komisařů, poslanců Evropského parlamentu, soudců, členů Účetního dvora a počty členů ve výborech. Politika rozšiřování zásadně v této podobě zasáhla do rozhodování v Radě EU a dalších orgánech. Více oblastí se začalo schvalovat kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti. Vznikl Eurojust, jenž se měl starat o lepší koordinaci spolupráce v oblasti potírání trestné činnosti.