Pojem ochlokracie pochází již z doby antického Řecka a znamená lůzovládu. Donedávna byl ještě pozapomenut, leč stále má svou platnost a v některých údobích politického dění mu můžeme být blíže, než se na první pohled může zdát.
Učené publikace popisují ochlokracii jako demokracii, ve které převládá demagogie, tyranie většiny a převažují vášně nad rozumem.
Ochlokracie není demokracií v pravém smyslu slova
Předpona „ochlos“ se vztahuje k lidu v jeho neuspořádané, chaotické, zmatené a brutální verzi, na rozdíl od předpony „démos“, která popisuje lid jako klidnou a rozumně uvažující jednotku. Demokracie je tedy vláda lidu, která se odehrává v rámci dodržování právních předpisů, které občané pro sebe stvořili. Rozhodnutí vycházející z lidu musejí mít logický základ, aby se o nich dalo diskutovat. K tomu je potřeba, aby občané byli vzdělaní, měli přehled a uměli rozumně uvažovat.
Jakmile dojde k tomu, že lidé přestanou uvažovat logicky a převládnou u nich vášnivé debaty, jestliže tedy bude demokracie stržená masou do chaotických vln, hrozí riziko jejího přerodu v ochlokracii.
Příklady ochlokracie z historie
Termínem ochlokracie počastoval Alexandr Veliký Athény za vlády Perikla, přičemž se zmiňoval doslova o zvrhlé formě demokracie.
Starověký řecký politik Polybios uvedl, že vztah mezi ochlokracií a demokracií odpovídá vztahům mezi tyranií a monarchií nebo oligarchií a monarchií – ve všech případech jde o prohnilou formu daného způsobu vlády.
Nejlépe je možné si ochlokracii představit na případu Velké francouzské revoluce, kdy v prvních dnech revoluce v roce 1848 dav ovládl ulice. Zde se bezpochyby jedná o učebnicový příklad ochlokracie.
Z níže uvedeného citátu vyplývá, proč má demokracie tak „blízko“ ochlokracii:
„Většina lidí jsou lidé žitých fikcí. Buď jde o lidi prosté, kteří nemají ani čas ani schopnost se účinně existenciálně tázat, uvězněné v mělkostech obstarávání banálního nebo vulgárního života, žijící a umírající se zmatenou myslí. Nebo o lidi ubohé, osamocené a absurdně končící s myslí zoufalou či zblbělou jako oběti ponižujících nemocí, nesmyslných očekávání, nevystižitelných Gulagů… Anebo, a hlavně, o lidi rozumově podvyvinuté či nikdy nedospělé, tupou masu nevychovaných, nevychovatelných a neschopných rozumově sami sebe řídit, o lidi opakovaně a iracionálně posedlé slaboduchými idoly, znovu a znovu do podřadnosti uvádějící každé náboženství, každou morálku a výchovu, a každý stav právní, ekonomický a politický; Aristoteles je nazýval otroky, Masaryk pathologickou ssedlinou, političtí demagogové a levicoví intelektuálové lidem.“
Zdroj: https://citaty.net/citaty/2140029-ivan-spicka-vetsina-lidi-jsou-lide-zitych-fikci-bud-jde-o-lid/