Vyhlášení, deklarace nezávislosti USA

Deklarace nezávislosti USA nebo také česky vyhlášení nezávislosti USA bylo vyvrcholením emancipace Spojených států amerických na nadvládou a „útlakem“ Britského impéria. Níže jsou popsány příčiny a důsledky tohoto historicky významného aktu, který je dodnes v učebnicích Spojených států nejdůležitější událostí.

Příčiny vedoucí k deklaraci nezávislosti USA

Dlouho před deklarování, vyhlášením nezávislosti v Severní Americe probíhaly turbulentní společenské změny.

Anglie po upevnění svých pozic na území Indie a Kanady disponovala začátkem 60. let 18. století obrovským impériem. V čele impéria byl Jiří III. Právě v tomto období se začala formovat americká identita a nacionalismus. V Británii se stává premiérem George Grenville, který se snažil najít řešení nevýkonné celní služby a také chtěl, aby se Američané finančně podíleli na obraně státu.

V koloniích má být vydržována armáda deseti tisíců Britů, kteří budou dohlížet na pořádek. Toto opatření měly zaplatit například zákony o kolcích nebo zákon o ubytování, který nařizoval zásobování britské armády potravinami. Nejvíce toto opatření postihlo New York.

Americká veřejnost vykazovala koncem 60. let 18. století vysokou míru politické aktivity. Lidé si zde byli vědomi své politické ceny a neváhali se mobilizovat, pokud k tomu dostali impuls. Tato společnost se také velice rychle rozrůstala a to hlavně o přistěhovalce z Anglie, Skotska a německých států.

Právě již zmíněný zákon o kolcích se Američanům vůbec nelíbil. Naopak poslanci v Británii z něj byli nadšeni. Jedni z mála, kteří kolkovné zavrhovali, byli Edmund Burke nebo bývalý premiér Pitt. Ani protestní petice nebyla brána v úvahu a tak byl 22.března 1765 kolkový zákon hladce schválen. Symbolem odporu se stalo pálení vycpaných figurín výběrčích kolkovného. Zakládaly se organizace „Synů svobody“, které měly za úkol řídit cílený odpor proti britským zákonům.

Situace došla až k tomu, že kolonie odmítaly dovoz zboží z Británie a zákon o kolkovném se hrubě nedodržoval. Tímto krokem koloniální předáci zpochybnili Britskou zákonodárnou moc a celkový význam kolonie pro Britskou korunu.

Stížnosti na správu Britského impéria byly různorodé i z důvodu odlišného životního stylu. Plantážník z jihu a kupec ze severu neměli příliš společných zájmů. Na severu měli lidé problém se zdvojnásobením vývozní daně z Evropy, která se vyšplhala na 5%. Plantážníci z jihu zase dlužili obrovské sumy Britským obchodním domům. Před revolucí byl dluh Virginie třicetkrát vyšší, než kolik bylo v této kolonii oběživa.

Bostonské pití čaje v USA

Massachussets s hlavním městem Bostonem byl považován za protibritský už od dob Cromwella, ale v těchto předrevolučních letech se protibritské nálady ještě značně vyostřily. Střety obyvatel kolonií s britskými orgány byly časté a nespokojenost byla dávána silně najevo. Proběhl zde „Bostonský masakr“, kde britští vojáci zastřelili pět kolonistů v konfliktu před celnicí. Tato událost se brzy roznesla a Britové byli ještě více nenáviděni. Jako první byly v Bostonu zřízeny korespondenční výbory, které se staraly o protibritskou propagandu. Tyto výbory zprostředkovávaly obyvatelům kompromitující materiály na guvernéra a vládu.

Východoindická společnost měla v roce 1973 přebytek čaje a tak se vláda a oligarchové vlastnící tuto společnost rozhodli čaj dovézt do kolonií v Americe. Na čaji zůstávalo ještě clo, což se stalo zdánlivě malicherným důvodem pro kolonisty. Výnosy z tohoto cla by sloužily k zaplacení nenáviděných královských soudců a guvernérů a to ještě více vařilo kolonistům krev v žilách.

V některých městech byl náklad vrácen na loď, ale nejvíce se proslavila situace v Bostonu. Tak zvané „Bostonské pití čaje“, kdy bylo Američany vysypáno do vody 343 beden s čajem. Reakcí na tuto vzpurnost bylo v Británii vyhlášeno pět krutých opatření. Například první opatření zasáhlo do ústavy státu Massachusetts a odstranilo z ní její liberální rysy.



Britský záměr byl potrestat exemplárně Massachusetts, který měl být izolován a tím dát signál ostatním koloniím, že protibritské akce se nevyplácejí. Provincii zbyl jediný nezávislý orgán a tím byl korespondenční výbor, který se choval jako sněmovna. Jeho hlavní akcí se stala tak zvaná liga a smlouva. Bylo v ní doporučeno všem občanům bojkotovat všechno britské. Objevovaly se případy věznění výběrčích daní v dolech a udírnách. O postoji k Británii se jednalo 5.září 1774 na prvním kontinentálním kongresu  ve Philadelphii.  Bylo zde 56 delegátů od umírněných až po ty radikální z kolonií Boston a Virginie. Mezi nimi byli například Adamsové nebo George Washington. Zde měla každá kolonie jeden hlas. Byly zde vytvořeny dva výbory. První řešil dopad parlamentních zákonů na americký obchod a výrobu. Ten druhý řešil koloniální práva.Na kongresu se požadoval odchod britských vojsk ze severní Ameriky. Byly odmítnuty donucovací zákony.

„Výsledkem jednání byla Deklarace práv a stížností adresovaná anglickému králi Jiřímu III.“ 

V Británii byl prohlášen Massachusetts za vzbouřenou kolonii a podle toho s ním také nakládaly. Situace došla tak daleko, že byl John Hancock jmenován předsedou Výboru pro bezpečnost s možností organizování domobrany. Sněmovna reprezentantů se také prohlásila za provinční kongres. Domobrana se stávala organizovanější a vyzbrojenější. Důsledkem toho slábl vliv britských úředníků v koloniích. Netrvalo dlouho a britská armáda se střetla s domobranou. První velkou bitvou byla tzv. bitva u Bunker Hillu, kde při dobývání vyvýšeniny Charlestown našlo smrt přes tisíc Britů.

Američané vydali petici olivové ratolesti, v které ještě byla slibována věrnost Britské koruně. V Londýně však bylo toto nepřípustné a byl vydán příkaz považovat kolonisty za zjevné a otevřené nepřátele koruny. V prosinci byl zakázán veškerý obchod s koloniemi a začali být najímáni Němečtí žoldnéři, kterých bylo nakonec přes 30 000. V roce 1976 se většina Britů a loajalistů stáhla s kolonií a nyní čekalo Británii spíše znovu dobývání než potlačení vzpoury.

Poměrně zásadní vliv na ideologii revoluce měl pamflet „Zdravý rozum“ od Thomase Paina. V tomto pamfletu útočí na samotnou Britskou korunu a přímo na krále, který je popisován jako hlavní viník útlaku kolonií. Hlavním poselstvím je nezávislost. Po třech měsících je na 100 000 výtisků, které mění smýšlení Američanů.

V koloniích se vytvořily dvě skupiny, které revoluci vyvolaly. První byli intelektuálové, které představoval například Jefferson a druhou skupinou byli méně vzdělaní, ale o to radikálnější obyvatelé typu Johna Lamba.

Deklarace nezávislosti Spojených států amerických

Skupina spisovatelů a agitátorů v čele s Jeffersonem se při tvorbě a ideových základech deklarace nezávislosti inspirovala hlavně v dílech Johna Locka. Z druhého dílu „Dvou pojednání o vládě“ jsou převzaty myšlenky. Jefferson na základě toho tvrdil:

„vláda odvozuje své oprávněné pravomoci ze souhlasu lidu, který má právo změnit nebo zrušit vlády, které mu upírají nezcizitelná práva na život, svobodu a dosažení štěstí“

Zrod Amerického národa se opíral o vznešenou filosofii demokracie. Zrod demokracie nebyl lehký, protože ve společnosti bylo mnoho nerovností. Jako chudí a bohatí nebo běloši a černoši. Na konci předešlého odstavce jsou v Jeffersnově citaci vyjádřena tři nezcizitelná práva. Jsou jimi právo na život, svobodu a dosažení štěstí. Občané stvořili vládu proto, aby tyto tři práva pro ně ochraňovala. Neměla být přítěží, ale nástroj ochrany. Pokud takto nefunguje, občané by s tím měli něco dělat. Američané se snažili přetavit tuto filosofii v reálný obraz státu.

Jefferson tento krátký dokument sepsal jako výčet argumentů, kvůli kterým Američané chtějí nezávislost. Příklady přímo z Deklarace nezávislosti:

„Zřídil množství nových úřadů a vyslal sem hordu úředníků, aby sužovala náš lid a vyjídala ho z podstaty. Udržoval u nás i v dobách míru, zahálející armády bez souhlasu naší legislatury.“

Dále nazývá krále tyranem, který by neměl vládnout svobodnému lidu. Připomíná snahu a prosby Američanů, za zmírnění Britského tlaku. Závěrem vyvrací poddanství britské koruně.

Kongres musel také vyřešit, jak kolonie upraví svůj vládní systém, aby po vyhlášení nezávislosti nebylo v koloniích právní vakuum. John Adams nakonec publikoval „Myšlenky o vládě“. Zde se ohrazuje proti přímé demokracii, kterou chtěli prosadit někteří radikálové. Ta spočívala v jediném lidovém orgánu, který obsahuje zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. Naopak chtěl Adams zavést mnoho ústavních brzd, které by bránily nerovnováze ve společnosti. Zde vzniká schéma kontroly a rovnováhy, které se výrazně promítne do podoby ústavy federální Unie.

V hlasování 2.července 1776 se vyslovilo 12 delegací států pro nezávislost na Británii. I když, mnoho členů se rozhodlo pro nezávislost až těsně před samotným hlasováním. Zástupci New Yorku se drželi stranou. Báli se obchodních sankcí a republikánského zřízení. Nakonec se i New York rozhodl a Deklaraci nezávislosti bylo možno považovat za jednomyslnou výzvu všech 13 kolonií. Podepsalo se pod ní 56 signatářů.

Nyní potřebovali přizpůsobit právní rámec zemně novým podmínkám. Koloniální charty byly nahrazeny republikánskými ústavami. Britská správa byla nahrazena vlastní výkonnou mocí. Američané potřebovali získat nové spojence, kteří by jim pomohli ve válce s Brity. Ti se sice stáhli do Kanady a na Východní Floridu, ale byla očekávána jejich invaze.

„Doporučení Johna Adamse dodržovat Montesquieuem hlásanou a britskou praxí prověřenou zásadu dvoukomorového parlamentu, obsaženou v jeho „Myšlenkách o vládě, byla obecně respektována, třeba že role horní komory bez existence dědičné šlechty nebyla revolučním státníkům dlouho zřejmá“.

Americká válka za nezávislost Spojených států amerických

Formující Americké armádě byl Kongresem do čela dosazen George Washington. Ten hlásal republikánství a stavěl se proti archaické monarchii.

Británie zvolila jako první místo invaze okolí New Yorku, kde měla i určitou podporu v místních obyvatelích. Britské invazi zde čelili američtí dobrovolníci v početní nevýhodě. V čele Američanů stál Washington, který neměl k dispozici tak dobře organizovanou armádu jako byla ta britská. Potýkal se často s dezercí nováčkovských oddílů, které musely dávat do prvních linií, aby se snížilo riziko jejich dezerce. Regimenty vojska byly shromažďovány podle států a byl předpoklad, že budou státy doplňovány. Výcvik britských armád několikanásobně převyšoval ten, který měli Američané.

Kongres a státy vydaly na 450 miliónů dolarů kontinentální měny. Přesto Washingtonovi armády trpěly, protože farmáři dávali přednost britskému zlatu a stříbru. Kongres nabízel dobrovolníkům jako motivaci zisk půdy, které bylo dostatek a tak byli schopni udržovat početnou armádu.

V roce 1777 utrpěli Britové důležitou porážku u Saratogy, která byla oslavována nejen v Americe, ale také ve Francii. Ta už před tímto vítězstvím zásobovala Američany válečnými dodávkami. V roce 1778 byly podepsány dvě dohody o přátelství a obchodu. Hlavním předmětem těchto dohod bylo uznání spojených států a obchodní výhody.

Delegaci ve Francii vedl Benjamin Franklin. Francie vracela Británii prohru v Sedmileté válce, kdy ztratila velké území v severní Americe. Po této válce také Británie ponechala rozsáhlá území indiánům a zakázala parcelování a osidlování těchto oblastí. Dále se na jejich stranu přiklonily i Nizozemsko a Španělsko. Američanům na pomoc proudila pomoc hmotná i personální.

Británie od této doby zaujímala defenzivnější postavení, ale stále doufala, že se jí podaří prolomit Americké linie a zmobilizovat tory. Ti spolu s kmenem Irokézů pořádali nájezdy na západní Pensylvánii. Za každý Americký skalp dostávali odměnu. Američané v roce 1778 velmi nemilosrdně vyhladili přes čtyřicet osad. Irokézská federace byla navždy zlomena a přeživší indiáni byli odkázáni na britskou pomoc.

Koncem roku 1780 se přesunul tlak Britů na jih. Zde měli zmobilizovat tory a konečně válku zvrátit na svoji stranu. Armáda pod vedením generála Clintona se chovala velice drsně a důkladně drancovala vše, co jí přišlo po cestě do Charlestonu do cesty. V Charlestonu Američané utrpěli největší porážku ve válce. Bylo zajato 5500 mužů.

V Yorktownu obklíčili Američané a Francouzi s 16 000 muži generála Cornwallise, který disponoval poloviční armádou. Generál kapituloval a zajistil vítězství Američanům za významného přispění Francouzské armády.

Mírová jednání a porevoluční Spojené státy americké

Roku 1782 hlasovala Dolní sněmovna proti válce a bylo rozhodnuto o uzavření míru. Pařížský mír brzdila dohoda Španělska a Francie o dobytí Gibraltaru. Nakonec se touhy po Gibraltaru vzdali a 3. Září 1983 byl podepsán pařížský mír. Velká Británie uznala nezávislost Spojených států a východní hranici Mississippi. Florida byla vrácena Španělsku. Dále Kongres vřele doporučí státům, aby vrátily zkonfiskovaný majetek. Britským obchodníkům bude také umožněno vymáhat své pohledávky.

Po dvaceti letech se v Paříži opět podepisovalo příměří. Tentokrát ovšem pro Brity velice potupné. Impérium ztrácí tvář neporazitelného giganta a pozice na novém kontinentu jsou velice oslabeny.

Ve Spojených státech začala politická demokracie a autonomie tohoto státního celku. Lid volil guvernéry, horní i dolní sněmovny. Ze společnosti se vytratil prvek krále, který měl ohromnou moc. Volební právo se rozšířilo na všechny muže poplatníky. V některých státech ještě přetrvával majetkový cenzus. Majetní konzervativci a toryové tyto nové pořádky těžko snášeli a stěhovali se ze Spojených států. Společnost si byla rovnější, uspěchanější a začala se zaměřovat na kumulování zisku. Budovat novou národní a kulturní identitu.

Každý ze států si ustanovil svojí ústavu. Do lidové sněmovny bylo většinou zapotřebí vlastnit nějaký majetek nebo půdu. V některých státech byla podmínka více dostupná, stačilo věřit v Boha a božský původ Bible. Jižní státy požadovaly protestantskou víru na rozdíl od severních, které byly v této otázce liberálnější a uznávaly svobodu vyznání. O poznání větším problémem byla ústava konfederační, která by svazovala státy v jeden pevný celek. Nakonec se podařilo a poslední Maryland ratifikoval tento svazek začátkem roku 1781. Jednotlivé státy si zachovávaly svobodu, suverenitu, vlastní jurisdikci a nezávislost. Téměř jediný orgán konfederace byl jednokomorový kongres, kde měl každý stát po jednom hlasu. Konfederace například držela právo razit mince, kontrolovat měnový kurs a starala se poštovní službu. Ústavní změny bylo možno provádět jen za souhlasu všech stát.